Problém televize z hlediska směřování pozornosti

Televize vtahuje do virtuálního prostředí, které nám leccos dává a bere. Bere čas a příležitosti, což ví a zná zřejmě každý. Nicméně už není až tak obecně známo, že velká míra pozornosti směřované do virtuálního prostředí televize mění základní nastavení lidské bytosti a podstatně ovlivňuje osobní růst.

V minulosti měl člověk plno možností k osobnímu růstu. Věnoval se totiž převážně sám sobě i když na druhé straně neměl k dispozici vhodné vnější nástroje k práci. Ještě před několika desítkami let tak o nic moc nešlo. Kdo se měl dostat k jistým informacím, dostal se k nim. Kdo skutečně vnitřně chtěl a byl připraven, tak se vždy dostal ke správným informacím a mohl pracovat. Disponovaný člověk byl dříve v lepší situaci než je dnes, protože dokázal více i s omezenými vnějšími zdroji.

Nyní je situace opačná. Člověk je zahlcen informacemi, brodí se v neskutečném množství balastu, který postupně mění způsob jeho chování. Takové nastavení vede lidskou bytost přímo do záhuby. Nebude-li s tokem informací vhodně pracovat, dostane se brzy do fáze, ze které nebude úniku. V extrémním případu se stane závislý na informační manipulaci zvenčí (čehož zdařile využívají disponovaní jedinci a skupiny) a pozbude své tvořivosti. Je velice zajímavé, že si takové postupné manipulace mnoho lidí nevšimne, i když následky svých rozhodnutí pod vlivem objektivně trpí. Neboť si myslí, že utrpení k životu nutně a nevyhnutelně patří.

Televize a média na tom nesou svůj podíl. Dříve byl člověk nucen k vlastní aktivitě, pracovat za sebe sama, ale nyní je mu naservírováno vše až k nosu. Člověk se najednou nemusí vůbec starat sám o sebe, což se mu může rychle vymstít. Nucení někoho k něčemu je problém a světlé zítřky pro někoho na úkor druhého větší. Nicméně když člověk odmítá využít svobody (respektive není ji schopen vidět) k ještě lepšímu životu, je problém extrémního rázu.

Člověk a virtuální realita televizních seriálů

V rámci nekonečných televizních seriálů je člověk veden jako ovce na porážku.

Člověk přestává řešit sebe sama, svůj život a svoji osobnost. Místo toho řeší virtuální postavy jejichž zmatený přístup k životu aplikuje často podvědomým způsobem na vlastní život. Posuďte sami:

• Kolik lidí používá denně různé legendární výroky postav z virtuální reality?
• A jak se určité party chovají k lidem, kteří různé výroky znají a k těm co je neznají?

Takto jednoduše poznáte lidi, kteří žijí svůj život v opojení virtuální reality a postupně ztrácí kontakt se sebou samým. Nezastaví se to i u lidí chytrých, kteří citují výroky velkých lidí historie, ale za svůj život nevytvořili nic, čím by mohli obohatit lidstvo. Jen citují a dbají na přesný citační kodex. Zdají se být moudrými, nicméně toto slovo je určeno pro jiné. V této podobě zdánlivě moudrých lidí není poškození člověka zřejmé tak jako u vášnivých konzumentů virtuální televizní reality.

Člověk, který plní svou mysl prefabrikovanými výmysly virtuální reality se postupně stává obětí a tak nějak umírá za živa (Pro úplnost dodávám: „Ten kdo žije, tak tvoří ze sebe a má zvládnutou svou vlastní osobnost.“). Pouze opakuje, což při určitém výcviku zvládne i cvičená opice.

Televizní virtuální realita působí na člověka takřka uklidňujícím dojmem. Vnáší do života člověka určitou formu mentálního implantátu, který ukazuje lidem, že řešit problémy ostatních lidí místo problémů vlastních je normální.

Ano, je to normální, protože drtivá většina populace řeší raději někoho jiného místo, aby na sebe sáhli. V tomto kontextu je člověk úspěšný, na sobě pracující nenormální. Pak zde vzniká spousta prostoru pro konspirační teoretiky, kteří raději ukazují na nějaký cizí vliv místo na fakta. Cizí vlivy vyloučit nelze, ovšem nelze je brát jako primární faktor s majoritním vlivem.

Primárním faktorem problému v lidské společnosti je nechuť pracovat se sebou samým. Nechuť podívat se jasně a poctivě na vlastní problémy.

Kdyby se alespoň pár lidí přestalo oddávat řešení problémů cizích lidí a zaměřili se na sebe, bylo by na světě mnohem lépe. Začne-li člověk tuto změnu v sobě uskutečňovat, přestávají mít vnější vlivy nad ním takovou moc. Ve finále se tak může stát pánem situace a vlastního života. Bude sice podle většinového modelu nenormální, ale bude se mu žít lépe a radostněji.

Co tedy chcete? Vyberte si.

• Vše začíná u televizní virtuální reality.
• Proč se nevěnuji sobě samému tak jak bych si zasloužil / zasloužila?
• Proč omezuji svůj kreativní potenciál na úkor nedokonalých virtuálních napodobenin?
• Proč jsem vzdal / vzdala svůj život?