Partnerské vztahy, citlivost a osobní růst

Partnerské vztahy a vztahy s lidmi vůbec jsou mimořádnou výzvou pro osobní růst. Každý vztah, a zejména s blízkou osobou může přinést neskonale mnoho, nicméně pouze když se správně pochopí a procítí. City mnoha citlivých lidí bývají pošlapávány partnery, načež následuje utrpení a bolest. Kdyby k celé věci zaujali jiný postoj dosáhli by nejen své osobní výhry, ale také oživení a prohloubení vztahu. Často chce jen odhodit bludné představy o vztazích, světě, přestat zabíjet své city a zvyšovat svou sílu. Copak si vyberete? Partnerský život v bludu a utrpení, nebo zdroj pravdy, síly a skutečné lásky?

Citlivost na osobní úrovni

Citové poranění zasahuje citlivé lidi. Čím je člověk citlivější, tím hlouběji ho zasahuje sebemenší slovo, poznámka, dotek, reakce, nebo dokonce útok. Citlivý člověk vnímá naprosto všechny světové záležitosti úplně jinak než člověk otupělý, nebo vědomě bránící se. Citlivý člověk je schopen cítit podtext všeho jednání a chování. Každé slovo, každou reakci vnímá v různé intenzitě pozitivních a negativních smyslových projevů. Každý vtip, každá poznámka, každé slovo v něm může vyvolat radost, nebo bolest. Jestliže na jeho adresu přicházejí agresívní slovní výlevy, je toto schopen cítit jako fyzický útok. Jeho tělo v tu chvíli zažívá různou paletu pocitů až do stádia úplné paralýzy, kdy není schopen souvisle mluvit a pohybovat se. Proto také mnozí z hypercitlivých jedinců tuto svou schopnost zabíjejí, nebo se vzdalují lidské společnosti, přestávají objektivně vnímat realitu a stávají se neschopnými těžit ze svého daru. Stávají se z nich přecitlivělé trosky se sklonem k psychickým onemocněním. Jsou neschopní zvládat situaci a snadno upadají do područí různých sekt.

Jak lze dopadnout?

Málokdo si umí vůbec představit jak se takový nepochopený citlivý člověk cítí, protože je málo lidí, kteří se takovými zážitky chlubí. Obávají se nepochopení a většinou právem. Drtivou většinu populace totiž tvoří lidé s posunutým prahem citlivosti, kteří berou necitlivost jako normální a ty citliví jsou pro ně – divní, neschopní, nebo slabí.

Není pak divu, že se citlivý jedinec buď společnosti vyhýbá, žije ve vlastních iluzích, nebo se snaží přizpůsobit. Pak často skáče na úplně opačnou stranu. Přizpůsobující se citlivec jde většinou do extrému za cenu ničení sebe sama. Nemá se za svou citlivost rád (protože neodpovídá tradicím ve společnosti, která toto netrpí), pohrdá sebou samým, nenávidí sobě podobné a útočí na ty, kteří jsou v nitru podobní. Aby zkázu sebe sama dokonal, tak se naciťuje a doslova se impregnuje hudbou plnou nenávisti, agresivity neštěstí a sebeničení. Určitými formami punku, rocku, metalu, house nebo třeba rapu.

Načež se takové naciťování začne projevovat v jeho životním stylu oblékání, agresivitou, animální sexualitou, útoky na druhé – jinak myslící lidi atp. Mnoho skutečně citlivých lidí je ukryto pod koženou bundou tvrdých rockerů, kteří rozbíjejí na pódiích kytary.

Cesta k vyvléknutí z okovů problematického života je složitá. Zvláště, když považují vlastní sebedestrukci jako životní styl a nevidí v ní sobě působenou škodu. Obrat a záchrana je složitá právě kvůli míře sebeničení a korupce vlastní osobnosti. Po přesáhnutí určitého bodu není postižený schopen změnu učinit sám za sebe a potřebuje k tomu pomoc okolí. Jenže zachraňovat někoho, kdo o záchranu nestojí, je naivní a nesprávné neboť i ten kdo se ničí, takto sbírá určité zkušenosti pro svůj vývoj. Zde záleží na síle osobnosti. Silná osoba krátkodobý propad zvládne a nikdy za onen bod nevstoupí, ale slabá tam spadne většinou vždycky. Když se pak přidá alkohol a drogy, je jasné, že tu končí všechna legrace. Nemocného se zlomenou nohou taky donesete do nemocnice a nepřemýšlíte o nějaké poučce o jeho sběru zkušeností (ta platí jen do určité fáze vývoje situace). Kdybyste to neudělali, nemocný by dopadl špatně. Protialkoholní a protidrogové léčebny jsou plné různě poškozených nadaných umělců, které tam někdo blízký musel dotáhnout, jinak by prostě skončili na hřbitově.

I ten nejposlednější, nejslabší citlivý člověk podvědomě cítí zničující tendence své cesty. Dostal se někam, kam původně nechtěl – jen se chtěl zařadit do společnosti, která ho nepřijala takový jaký byl, přijal tedy její pravidla a to ho přivedlo do zkázy.

Původně neměl vůbec touto cestou jít, měl hledat východisko pro sebe sama a ne splynout se životním stylem, který pro něj nebyl od začátku!

Lidé, co udělali takovou chybu tento fakt podvědomě vnímají, proto nadměrně pijí, fetují, nebo propadají depresi a končí třeba jako Kurt Cobain. Je z něj sice kultovní postava, ale spíše varovného rázu. Tak lze dopadnout. Skoro to samé jako Ozzy Osborne – má zajímavý hlas, ale co je z něj dneska? Kdyby neměl svou ženu, tak už tady taky není. Jak dopadl Michael Jackson, plný traumat z dětství, který se snažil popřít sám sebe, tak hluboce se nenáviděl až do té míry, že tak důsledně plnil touhu být bělochem? A co Elvis Presley?

Všichni naprosto skvělí umělci, jenže nezvládli situaci. Nevěděli jak se ke svému daru vhodně postavit, což je stálo velmi mnoho. Na jednu stranu ukazují své umění a na straně druhé k němu přidávají temnou stránku a neznalí lidé si pak myslí, že k tomu patří. A řetěz ničení a sebedestrukcí se kopíruje a pokračuje dál a dál. Takto se projevuje i drtivá většina umělců, kteří jsou prostě neschopní zvládnout situaci vhodným způsobem. A nikoho už nenapadne, že na začátku trendu byl nemocný a poškozený člověk. A nikdo si to nechce přiznat a už vůbec to říct nahlas.

Mnoho citlivců, kteří se začnou za svou citlivost nenávidět a destruovat proniká svou myslí a svými  do sfér, které je naprosto zmasakrují. Brání se lásce a světlu a otevírají temnotě a destrukci. Pro mnoho z nich už není návratu. Z tohoto pohledu je situace velice špatná. Kdo si problém uvědomí a dá si pozor, ten bude moci hodně získat.

Citové poranění v lásce

Nejdivočejší je oblast partnerských vztahů. Lidé mají k sobě velice blízko a tak často ten méně citlivější přímo drezíruje druhého. Citlivější se cítí poškozený, nemilovaný, myslí si, že mu partner „nerozumí“, často odchází, aby si našel dalšího partnera – a ten mu bude dělat to stejné. Neboť v rámci osobního růstu je pro člověka důležité, aby se zbavoval svých nedostatků, nebo aby pochopil souvislosti. Dokud nebude schopen chápat a růst, bude před stejné situace stavěn neustále, ať bude střídat partnery každý týden, nebo ať bude mít partnera jednou zeleného nebo jednou růžového. Pokud je dáno, aby člověk něco pochopil, nemá šanci se vyvléknout. Proto je naprosto zbytečné střídat partnery.

Důvod existence partnerských vztahů je především v urychlení osobního růstu. Každý člověk, má-li vedle sebe partnera se může vyvíjet mnohem rychleji, než by tak zvládl sám. Nehledě na to, že nejvyšší vývoj lidské osobnosti v prostředí Země je bez partnerského vztahu nemožný – podotýkám  vztahu muže a ženy naplněném vhodně směrovanou sexualitou. V rámci homosexuálního svazku je tento nejvyšší duchovní vývoj nemožný, neboť tam bude vždy něco chybět.

Když se člověk vyhýbá partnerskému vztahu s opačným pohlavím a to i když šanci má, tak se vyvíjet dost dobře nemůže. Chybí mu totiž zrcadlo, které by mu ukázalo jeho slabiny a kvality. V partnerském vztahu se totiž všechno násobí a vše je hned vidět. Radost, bolest – vše se vlivem propojení obou partnerů zvětšuje. A zde se objevuje šance.

Pravá láska není z tohoto světa. Je magnetickou spojovací silou vesmíru. Smysly tohoto světa ji nelze v plné míře procítit. Zapomíná se také na hlavní důvod lásky – je možné ji pouze cítit a prožívat. I když po ní všichni lidé touží, tak si ji různě připodobňují a popisují dle vlastních dispozic, protože na její zdroj špatně vidí. Vzniká tak mnoho falešných popisů lásky. Další lidé se chytají vymyšleného a vzniká mimořádný chaos, jehož výsledkem je neustálé setrvání v neštěstí, bolesti a různých formách strachu.

Žárlivost, strach z opuštění, sexuální nesladěnost, nepochopení, nutnost dodržovat určité rituály, které každý cítí rozdílně, různá falešná očekávání … a tak podobně, vše je na denním pořádku. Hlavně ženy jako citlivější se mohou cítit chováním poškozovány, tiše trpí, nebo si hledají únikovou cestu v jiném vztahu. A tyto všechny problémy jsou způsobeny neschopností žít lásku a vhodně milovat. Je to jistá daň za ustrnutí v iluzorních pohledech na partnerské vztahy a neschopnosti hledat pravdu. A samozřejmě také za necitlivost, nekomunikativní přístup a nezájem společně tvořit.

Proto je tak důležité být citlivým. Jen tak lze rozpoznat veškeré slabosti a vyvinout vnitřní sílu k jejich překonání. Ten, kdo chce zabít svou citlivost neví co dělá. Citlivost je mimořádný dar, který při vhodném rozvíjení vede člověka správným směrem. Čím více jste citliví a přitom uvnitř silní, tím více dokážete vnímat z reálného prostředí. Dokážete vnímat, co si druhý myslí, co cítí a vědět zda-li je pro vás užitečný. Dokážete vnímat čas bez hodinek, kdekoli se objevíte přesně včas a když přijdete pozdě, tak to bude jen pro vaše dobro. Upravíte si vhodně denní režim, nebudete se znásilňovat nevhodnou stravou. Prostě s citlivostí můžete mnohem efektivněji žít a dostat se tam, kam se potřebujete dostat v mezích vytčených pravidel. Mít cit a umět ho aplikovat v rámci partnerského vztahu je pro mnohé lidi naprostá výhra. Souhra partnerů se může blížit ideálu.

V otázkách partnerských vztahů je zde naprosto zásadní věc a tou je učení se lásce. Vždy se sejdou dva, kteří si mají co dát. Pokud oba chápou proces a společně rostou, tak je „láska věčná“ nemine. Duchovní růst je podmíněn vhodně pojatým partnerstvím a sexualitou. Jak jsem již řekl, samotný člověk v tomto nemá šanci. Každý samotný jedinec by si měl vážit každé možnosti k vylepšení svého postoje k opačnému pohlaví. Až se pak objeví vhodný partner, lépe zúročí své zkušenosti. Myslím zkušenosti empatie, pochopení a schopnosti se do druhého vcítit a poznat jeho potřeby.

V rámci vztahu se pracuje na zvyšování kvalit lásky. V rámci pravé lásky vždy platí zákon jednoty. Oba partneři tvoří nedílný celek, ve kterém existuje neustálý pohyb. Symbolicky jako Jin a Jang, nebo Fénix a Drak. Jsou věčně spojeni, neustále se doplňují, zrcadlí si sebe sama, vyvažují harmonii a jistým způsobem rostou. Tím jak jsou zaměřeni na sebe a pracují pro sebe, tak vytváří vztah o určité kvalitě. Láska sama není na ničem závislá. Pokud někdo skutečně miluje, tak mu jde především o partnera, nikoli o sebe, nikoli o uspokojení svých tužeb a už vůbec ne o realizaci bludů o vztazích. Čím více se oddávají tomu druhému, tím více je vztah kvalitnější, tím více poznávají skutečnou lásku a tím více se z nich stírá nedokonalost. A stírání nedokonalosti bolí. Někdo totiž žije určité bludy, které jsou zakořeněny mimořádně hluboko. K dokonalosti se člověk nemůže přiblížit s něčím co dokonalosti nevyhovuje. Proto v rámci očisty dochází k odstraňování nedokonalostí a poté následuje úleva vpravdě božská.

Lásce, citlivosti a síle se je třeba učit. Nebát se projevit city a taktéž se nebát vyjádřit své přání.

Tímto končím krátký úvod věnovaný citlivosti a partnerským vztahům. Jelikož se jedná o značně rozsáhlé téma, které by vydalo na knihu, budu se jeho různým aspektům věnovat i v budoucnu.